Přestávky v práci a nepřetržitý odpočinek mezi směnami

V našem dnešním článku se zaměříme na některé praktické problémy pracovní doby. Právní úprava pracovní doby je v zákoníku práce č. 262/2006 Sb. obsažena v části čtvrté, tj. v § 78 až § 100 ZP. Je třeba podotknout, že tato právní úprava bezprostředně navazuje na právní úpravu obsaženou ještě ve starém zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Právní úprava pracovní doby totiž prošla již ve starém zákoníku práce podstatnou změnou v souvislosti s harmonizací našeho práva s právem zemí Evropských společenství, neboť tzv. první euronovela v r. 2000 transponovala do našeho pracovního práva směrnici ES č. 93/104/ES, o určitých aspektech stanovení pracovní doby, která je, dá se říci, základním předpisem evropského práva o pracovní době a dále i úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 1, která upravuje omezení pracovní doby v průmyslu. Směrnice ES č. 93/104/ES byla v průběhu let několikrát novelizována a posléze byla v roce 2003 vydána jako směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby, která je také základem naší současné právní úpravy.

Úvodem je však ještě třeba zdůraznit, že obě citované evropské směrnice o pracovní době se hned v preambuli odvolávají na směrnici Rady č. 83/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření směřujících ke zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění směrnice Rady č. 91/383/EEC (tzv. rámcovou směrnici o BOZP), neboť evropské právo vidí ve zkracování pracovní doby a prodlužování délky odpočinku zaměstnance včetně prodlužování délky dovolené na zotavenou základní preventivní opatření v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, která výrazným způsobem ovlivňují prevenci rizik jako takovou a předcházení pracovním úrazům a nemocem z povolání.

Z toho důvodu také země Evropských společenství vidí ve zkracování pracovní doby a prodlužování délky odpočinku zaměstnanců všemi možnými způsoby základní možnost, jak snížit počet pracovních úrazů. Ze všech těchto důvodů přistupují jednotlivé země Evropských společenství k problematice pracovní doby různým způsobem. Některé se snaží o zvýšení počtu různých svátků a státních svátků, jiné zase formou celostátního zavádění kratší týdenní pracovní doby.

Obecně k rozvržení pracovní doby

Zákoník práce výslovně stanoví, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce pro zaměstnavatele. Tato nová definice má některé zásadní důsledky v posuzování toho, co je a co není pracovní dobou.

Předně to, že pracovní dobou je i doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, má za následek, že i doba bez výkonu práce na pracovišti je odměňována stejně jako doba, ve které zaměstnanec práci pro zaměstnavatele vykonává. Na podporu této úpravy lze uvést, že jestliže zaměstnavatel požaduje po zaměstnanci, aby byl přítomen na pracovišti, je v zájmu zaměstnavatele, aby zaměstnanci přiděloval práci. Tím však nejsou vyloučeny situace, kdy je z objektivních důvodů nutné, aby zaměstnanec byl přítomen na pracovišti i bet toho, že by vykonával práci, např. lékař je přítomen v nemocnici pro případ nepředvídaných událostí.

Dalším důsledkem definování pracovní doby je, že nemůže být upravena pracovní pohotovost na pracovišti. To s sebou přineslo řadu problémů v těch oborech, kde byla pracovní pohotovost na pracovištích značně využívána, jako např. ve zdravotnictví, v obecní policii, dopravě apod.

Rozvržení pracovní doby je významné jak pro zaměstnavatele (zaměstnanec v rozvržené pracovní době vykonává pro zaměstnavatele sjednanou práci, která vytváří pro něj hodnoty), tak pro zaměstnance (rozvrh pracovní doby do značné míry determinuje volný čas zaměstnance, vymezuje prostor pro jeho odpočinek, a tím také předpoklady pro sladění jeho pracovního a rodinného života, ovlivňuje prostor pro realizaci osobních zájmů, pro regeneraci a reprodukci pracovní síly.

Zákoník práce výslovně stanoví, že zaměstnanec v pracovním poměru má právo na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, jakož i na rozvržení pracovní doby před zahájením práce.

Zákoník práce stanovení, že zaměstnavatel je povinen před uzavřením pracovní smlouvy seznámit fyzickou osobu, tj. budoucího zaměstnance, mimo jiné, s pracovními podmínkami a podmínkami odměňování, za nichž má práci konat.

Zaměstnavateli je rovněž uložena povinnost písemně informovat zaměstnance o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, neobsahuje-li to již pracovní smlouva. Informace musí rovněž obsahovat údaj o týdenní pracovní době a jejím rozvržení.

Bylo již uvedeno, že pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel, zaměstnavatel tedy určuje začátek a konec směn. Dále je stanoveno, že pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Z použitého slůvka „zpravidla“ je potřebné dovodit, že pracovní doba může být rozvržena i na jiný počet dnů v týdnu, na větší i na menší.

Harmonogram směn

Pro praxi je důležité připomenout, že pracovní režimy se uskutečňují v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. V tomto časovém intervalu je naplňováno ...