Pracovní úrazy a nemoci z povolání

Jedním z hlavních cílů pracovního práva je i ochrana zdraví zaměstnance. Jaké povinnosti v tom směru zákoník práce zaměstnavatelům stanoví? Jaké úrazy je možno označit za pracovní úrazy a jakým způsobem se uznávají nemoci z povolání? Z jakých zdrojů se hradí náhrada nemajetkové újmy a na jaké konkrétní plnění má zaměstnanec nárok? Na následujících stránkách poskytneme praktický výklad k těmto vysoce relevantním okruhům.

1. Odpovědnost zaměstnavatele za majetkovou a nemajetkovou újmu - úvodní poznámky

Výkon práce zaměstnancem s sebou nutně přináší jistá rizika pro zaměstnance i pro zaměstnavatele. Nelze vyloučit, že zaměstnanec vlastní neopatrností či neznalostí způsobí škodu nebo že mu taková škoda vznikne působením vnějších faktorů i při dodržování všech pokynů zaměstnavatele. Vedle škody majetkové (např. ve formě poškození vlastních věcí nebo i jejich ztráty např. v důsledku krádeže) nelze mnohdy zabránit ani vzniku nemajetkové újmy v případě, že zaměstnanec utrpí újmu na zdraví.

Zákoník práce v ustanovení § 1a uvádí jako jednu ze základních zásad pracovního práva i bezpečné podmínky pro výkon práce. V souvislosti s tím zákonodárce zavedl řadu pravidel, která by měla v praxi vést k minimalizaci negativních dopadů výkonu práce na zdraví zaměstnance. K některým z těchto pravidel se stručně vyjadřujeme v druhé části článku. Bez ohledu na tuto skutečnost je však zřejmé, že i při zachování veškeré obezřetnosti na straně zaměstnavatele může nastat situace, kdy dojde k ohrožení nebo dokonce poškození zdraví zaměstnance.

Jedna z dalších základních zásad zákoníku práce usiluje o zmírnění negativních následků takového ohrožení pro zaměstnance. Samotná definice institutu závislé práce v § 2 odst. 2 zákoníku práce totiž stanoví, že závislá práce má být vykonávána na odpovědnost zaměstnavatele. Dojde-li ke vzniku škodní události, měl by zaměstnavatel zaměstnanci tuto škodu nahradit.

Výše uvedené pravidlo samozřejmě nedopadá na situace, kdy původcem škody je samotný zaměstnanec. V takovém případě je namístě řešit naopak otázku odpovědnosti zaměstnance, který by měl nahradit vzniklou škodu zaměstnavateli. Toto téma by však vyžadovalo samostatný výklad, který nebude předmětem tohoto článku.

Zatímco odpovědnost zaměstnance za škodu je v pracovním právu vybudována převážně na principu odpovědnosti za zavinění (tzv. subjektivní odpovědnost), v případě odpovědnosti zaměstnavatele se mnohdy jedná o odpovědnost objektivní, kdy se neřeší, zda na straně zaměstnavatele existuje zavinění či zda vůbec došlo k porušení nějaké povinnosti zaměstnavatele, nýbrž pro vznik povinnosti k náhradě újmy stačí skutečnost, že daná újma vznikla při plnění pracovních úkolů či v souvislosti s ním. V některých případech pak zákon stanoví výjimky, kdy se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí.

Z terminologického hlediska se v právních předpisech rozlišuje mezi termíny újma a škoda. Škoda je definována úžeji jako škoda na majetku, která může mít podobu skutečné škody (tj. zmenšení majetku např. v důsledku ztráty nebo poškození věci nebo nutnosti uhradit náklady na její opravu) nebo ušlého zisku. Pojem újma naproti tomu zahrnuje jak škodu na majetku, tak i nemajetkovou újmu. Povinnost k náhradě nemajetkové újmy úzce souvisí právě s problematikou pracovních úrazů a nemocí z povolání. Nejedná se nicméně o jedinou situaci, kdy zaměstnavateli může tato povinnost vzniknout. Je tak možno odkázat mj. i na případy zásahů do osobnostních práv zaměstnance nebo jeho diskriminace. Ustanovení § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona stanoví, že oběti diskriminace mohou v některých případech požadovat i náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Právní úprava povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody je v zákoníku práce upravena tak, že v § 265 zákoníku práce je zakotvena obecná povinnost nahradit škodu. Stanoví se, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Dané ustanovení se použije vždy, pokud zákoník práce neobsahuje zvláštní úpravu, která by na konkrétní případ dopadla přesněji. Stane-li se zaměstnanci pracovní úraz, bude nutno postupovat podle právní úpravy popsané dále, která se specificky zabývá pracovními úrazy a nemocemi z povolání. Již na tomto místě je však možno uvést, že výjimečně mohou nastat i případy, kdy zaměstnanci vznikne újma na zdraví, kterou nebude možno považovat za pracovní úraz ani nemoc z povolání. Například pokud zaměstnavatel po havárii topení nezajistí na pracovišti minimální teplotu stanovenou příslušnými právními předpisy a zaměstnanci v důsledku toho na týden onemocní, nepůjde naplnit definici pracovního úrazu ani nemoci z povolání (k tomu viz výklad obou institutů poskytnutý níže). Zaměstnanec by se však mohl domáhat náhrady majetkové škody spočívající např. v rozdílu mezi průměrným výdělkem a vyplacenou náhradou mzdy za dobu dočasné pracovní neschopnosti právě na základě ustanovení § 265 zákoníku práce.

Zákoník práce dále obsahuje zvláštní ustanovení o náhradě věcné škody zaměstnance utrpěné při odvracení škody hrozící zaměstnavateli, jakož i o náhradě škody na odložených věcech zaměstnance. Posledním druhem odpovědnosti je pak právě odpovědnost za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem či nemocí z povolání, jíž se budeme v tomto článku věnovat podrobněji. Je upravena ustanoveními § 269 – 271u zákoníku práce.

2. Pojem pracovního úrazu 

Ještě, než se blíže zaměříme na pojem pracovního úrazu, je vhodné na úvod poznamenat, že zákoník práce věnuje nadstandardní pozornost prevenci pracovních úrazů a cílem pracovního práva je, aby se pracovní úrazy vůbec nestávaly.

Preventivní charakter mají zejména pracovnělékařské prohlídky, které jsou povinni zajistit všichni zaměstnavatelé v intencích zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Zákoník práce v § 103 odst. 1 písm. a) zákona stanoví, že je povinností zaměstnavatele nepřipustit, aby zaměstnanci vykonávali práce, jejichž náročnost by neodpovídala jejich zdravotní způsobilosti. V konkrétní rovině je u každého zaměstnance vyžadováno, aby před vznikem pracovního poměru (tedy předtím, než nastoupí do zaměstnání a započne s výkonem práce) podstoupil vstupní lékařskou prohlídku. Jde o prohlídku, kterou bude ve většině případů zajišťovat poskytovatel pracovnělékařských služeb, tedy závodní lékař, s nímž má zaměstnavatel uzavřenou smlouvu o spolupráci. V případě prací, které jsou kategorizovány jako bezrizikové a nejsou pro ně stanoveny žádné požadavky na zdravotní způsobilost v právních předpisech, je možné, aby zaměstnavatel zaměstnance vyslal na lékařské prohlídky i k jeho registrujícímu praktickému lékaři. Vedle vstupních lékařských prohlídek právní předpisy dále regulují i prohlídky periodické, mimořádné, výstupní a následné. Nedodržování povinností zaměstnavatele v oblasti pracovnělékařských prohlídek může vést i k významným pokutám.

Vedle spolupráce s poskytovatelem pracovnělékařských služeb by zaměstnavatel měl vyvíjet i vlastní činnost, kterou vzniku pracovních úrazů předchází. Dle § 102 zákoníku práce je povinností zaměstnavatele vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací BOZP a přijímáním opatření k předcházení rizikům. K povinnostem zaměstnavatelů patří i zajišťování školení BOZP a udílení vhodných pokynů k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. K prevenci pracovních úrazů, respektive jejich vážnějších následků, přispívá i povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky.

Na prevenci pracovních úrazů se samozřejmě musí podílet i zaměstnanci. Zákon stanoví, že je jejich právem i povinností podílet se na otázkách BOZP. V krajních případech, kde výkon práce bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje život nebo zdraví zaměstnance, může zaměstnanec výkon práce odmítnout, aniž by se jednalo o porušení jeho povinnosti.

Pojem pracovního úrazu je definován v ustanovení § 271k zákoníku práce. Z uvedené definice vyplývá, že o pracovní úraz jde při splnění následujících znaků:

1. Poškození zdraví nebo smrt zaměstnance. Pracovní úraz se vyznačuje tím, že došlo ke konkrétní újmě na zdraví, nebo dokonce na životě zaměstnance. Nepostačuje, pokud byl zaměstnanec např. vystaven riziku pracovního úrazu nebo pokud např. utrpí šok, který však nezpůsobí poškození jeho zdraví. Zda došlo k poškození zdraví, se stanoví na základě prohlídky zaměstnance lékařem s příslušnou specializací. Spornou pak může být v některých případech zejména otázka, zda poškození zdraví je v příčinné souvislosti s úrazovým dějem. To už však je téma pro odborné posouzení lékaře, a nikoli právníka nebo účetního.
2. Nezávislost na vůli zaměstnance. O pracovní úraz se jedná jen tehdy, pokud k němu dochází působením externích vlivů. Nemůže se jednat o pracovní úraz, pokud si zaměstnanec poškození zdraví způsobí sám.
3. Krátkodobé, náhlé a násilné působení zevních vlivů. Zatímco u nemocí z povolání zpravidla hovoříme o expozici organismu určitým škodlivým vlivům po delší dobu, které postupně vedou ke vzniku nemoci, pro pracovní úrazy je typické, že se stanou náhle, rychle a nečekaně (tj. např. zaměstnanec, který je zcela zdráv, uklouzne na neoznačené mokré podlaze a způsobí si poranění). Je zjevné, že v některých případech může jít o kombinaci externích faktorů (fyzická námaha, havárie stroje apod.) s faktory interními (různé zdravotní predispozice). Komentářová literatura uvádí jako příklad, že pokud se zaměstnanec shýbne a dojde u něj k výhřezu meziobratlové plotýnky, zpravidla nepůjde o pracovní úraz, nýbrž jen o manifestaci obecného onemocnění zaměstnance, neboť samotná skutečnost, že se zaměstnanec sehnul, nemůže představovat úrazový děj. Pokud by k totožnému úrazovému ději došlo např. při zvedání břemene nebo práci ve vynucené poloze, o pracovní úraz pravděpodobně půjde. V intencích této úvahy tak nelze vyloučit, že by za pracovní úraz mohl být považován např. i infarkt myokardu, dojde-li k němu v důsledku mimořádného psychického vypětí zaměstnance (po medicínské i skutkové stránce však půjde o velmi náročné prokazování, při němž bude nutno stanovit, že toto mimořádné psychické vypětí vyvolané prací bylo skutečně hlavním důvodem události).
4. Souvislost s výkonem práce. K pracovnímu úrazu by mělo dojít ve věcné i časové souvislosti s výkonem práce. Zákoník práce v rámci toho rozlišuje mezi kategoriemi pracovního úrazu při plnění pracovních úkolů, v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a pro plnění pracovních úkolů.
   1. Při plnění pracovních úkolů se pracovní úraz stane, zejména když zaměstnanec v době úrazu vykonává práci v mezích sjednaného druhu práce (např. kuchař se věnuje vaření a přitom se opaří). Dále jde o případy dalších činností, které sice nejsou sjednány jako druh práce v pracovní smlouvě, ale zaměstnanec je vykonává na příkaz zaměstnavatele ...