Kupní smlouva v novém občanském zákoníku

1.1. Struktura a působnost právní úpravy

Nový občanský zákoník (dále jen "OZ") sjednotil dosavadní dvojkolejnost právní úpravy kupní smlouvy v bývalém občanském a obchodním zákoníku. Vnitřně ji však dál strukturuje, takže nakonec stejně nelze uvažovat o jejím jednotném režimu. Na několik obecných ustanovení použitelných pro všechny kupní smlouvy bez rozdílu ( § 2079 a násl. OZ) navazuje konkrétnější úprava tzv. mobiliární koupě, tj. koupě věci movité ( § 2085 a násl. OZ) a koupě imobiliární, tj. věci nemovité ( § 2128 a násl. OZ). Ustanovení o mobiliární koupi nicméně do značné míry slouží jako pokračování obecné úpravy použitelné na všechny věci bez rozdílu. Je tomu tak proto, že v § 2131 OZ zákon i ohledně nemovitostí v ostatním odkazuje na přiměřené použití pravidel o koupi věci movité. Zvláštní pravidla potom zákon vymezuje pro prodej závodu ( § 2175 a násl. OZ) a směnu ( § 2184 OZ).

K tomu zákoník dodává řadu pravidel, která se použijí na tzv. prodej zboží v obchodě ( § 2158 a násl. OZ). Ve skutečnosti se u nich (až na stanovené výjimky týkající se spotřebního zboží) nemusí jednat ani o zboží, ani o jeho prodej v klasickém "obchodě". Ustanovení v obecné rovině dopadnou na všechny případy, ve kterých prodávajícím je podnikatel při své podnikatelské činnosti a kupujícím kdokoliv, kdo v době uzavření smlouvy zjevně nejedná v souvislosti se svým podnikáním. Zdaleka tedy nepůjde jen o vztahy spotřebitelské. Smluvním partnerem podnikatele v režimu prodeje zboží v obchodě může být třeba i veřejnoprávní korporace (stát, kraj, obec), když ani ji nebude možné pokládat za podnikatele při jeho podnikatelské činnosti.

Pomíjet nelze ani specifickou úpravu spotřebitelského práva ( § 1810 a násl. OZ). Některá její pravidla dopadají specificky na koupi (např. o distanční koupi zboží či koupi zboží mimo provozovnu), za pozornost ale stojí i její obecná ustanovení (například o nepřiměřených ujednáních ve spotřebitelských smlouvách).

Obecnou úpravou závazkového práva, ale i jinými částmi kodexu potom prostupují ustanovení, která speciálně dopadnou na vztahy mezi podnikateli při jejich podnikání anebo podnikajícími podnikateli na straně jedné a veřejnoprávními korporacemi na straně druhé. Viz například ustanovení o splatnosti ceny zboží v těchto vztazích v § 1963 a § 1964 OZ.

Obdobně vrstevnatá je nová úprava odpovědnosti za vady kupované věci. Její základy položil zákoník v § 1914 - § 1925 OZ, tedy v obecné hlavě závazkového práva. Na tato ustanovení navazují pravidla použitelná speciálně na vady prodané movité věci ( § 2099 - § 2117 OZ) a nemovitosti ( § 2129 OZ). Zvláštní pravidla se potom opět vztahují na vady zboží v obchodě ( § 2161 - § 2174 OZ).

Dodejme, že s tím, jak se v novém občanském zákoníku rozšířilo pojetí věci o nehmotné předměty právních vztahů (zvláště práva, viz § 489 či § 496 odst. 2 OZ), úprava kupní smlouvy nově přímo dopadne i na úplatné převody, jež dosavadní právo z působnosti ustanovení o kupní smlouvě vylučovalo. Týká se to pohledávek, ale též například podílů v obchodní korporaci (společnosti s ručením omezeným, družstvu). Předmětem obecné mobiliární koupě samozřejmě budou též cenné papíry; rovněž speciální ustanovení o jejich prodeji z právního řádu účinností nového občanského zákoníku zmizela.

1.2. Základní vymezení, vztah ke smlouvě o dílo

Základní vymezení kupní smlouvy se neliší od předchozích úprav. Prodávající se zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu ( § 2079 odst. 1 OZ). Množství změn, které se v novém občanském právu dotkly vymezení jednotlivých podstatných náležitostí kupní smlouvy, zvláště pokud jde o kupní cenu, se nicméně podává z obecné úpravy, ať již závazkového práva, anebo z obecných pravidel o právních jednáních (viz v kapitole 1.3. níže).

Precizněji nový občanský zákoník vymezuje poměr úpravy kupní smlouvy a smlouvy o dílo, pokud jde o smlouvy, jejichž předmětem je věc, která má být teprve vyrobena či montována. Navazuje na dřívější úpravu v obchodním zákoníku, přináší však několik posunů. Ty důsledněji reflektují koncepci, na níž staví Vídeňská úmluva, jež se stala základem pro řešení v obchodním zákoníku. Základní rozhraní rýsuje § 2086 OZ. Smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí jako kupní, ledaže ten, komu má být věc dodána, se zavázal předat druhé straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí (odstavec 1). Za kupní smlouvu se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti (odstavec 2). Zvolené řešení favorizuje kupní smlouvu a jen v režimu výjimky odkazuje na úpravu smlouvy o dílo. Tomu odpovídá základní vymezení smlouvy o dílo v § 2587 OZ, dle něhož dílem se rozumí zhotovení určité věci, jen nespadá-li pod kupní smlouvu. K tomu je nutno přihlížet i při výkladu a aplikaci pravidla, když výjimky je třeba interpretovat a používat restriktivně. V pochybnostech nezbude, než upřednostnit režim kupní smlouvy. Pravidlo prakticky kopíruje čl. 3 Vídeňské úmluvy. Při jeho výkladu tak lze zohlednit i ustálené závěry, které se prosazují při aplikaci Vídeňské úmluvy.

Úprava kupní smlouvy se předně neprosadí, zaváže-li se objednatel předat zhotoviteli podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí. Oproti dřívější dikci § 410 odst. 1 obchodního zákoníku již není nutné, aby objednatel dodal zhotoviteli podstatnou část "věcí", jichž je zapotřebí k výrobě. To umožní zohlednit nejen materiál, jejž objednatel dodává, nýbrž i případné know-how, nákresy, plány, zadání, součinnost atd., jimiž se na výsledku podílí. Shodně V. Bednář a P. Kasík in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář, C. H. Beck, Praha, 2014, str. 45. Opačně ovšem (dle mého však nepřiléhavě) L. Tichý in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Pelikánová, I., Pelikán, R., Bányaiová, A. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520), Wolters Kluwer, Praha, 2014, str. 759. Tak zvláště, bude-li zhotovitel předmět vyvíjet na zakázku, dle individuálních zadání a pokynů objednatele, mohlo by se jednat o smlouvu o dílo, i kdyby materiál nakonec dodával zhotovitel. Míru podstatnosti (substanciality) lze jen obtížně zobecnit a kvantifikovat. V odborné literatuře zastávaný práh 30%, pod nímž nelze o podstatnosti uvažovat [L. Tichý in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Pelikánová, I., Pelikán, R., Bányaiová, A. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520), Wolters Kluwer, Praha, 2014, str. 759], se při výkladu Vídeňské úmluvy neprosazuje. Zdůrazňují se právě i hlediska kvalitativní (míra významu součinnosti v podobě know how, nákresů, pokynů apod.) a individuální posouzení jejich důležitosti v každém jednotlivém případě [viz např. Schlechtriem, P. a kol.: Contracts for the Sale of Goods to Be Manufactured or Produced and Mixed Contracts (Article 3 CISG), CISG Advisory Council, Opinion No. 4, Institute of International Commercial Law, Pace Law School, k dispozici na http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/ CISG-AC-op4.html#1]. Shodně znovu V. Bednář a P. Kasík in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055- -3014). Komentář, C. H. Beck, Praha, 2014, str. 45.

Obdobně bude třeba naložit s výjimkou dle druhého odstavce, dle níž režim kupní smlouvy vyloučí rovněž okolnost, že převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti. Oproti úpravě v obchodním zákoníku ( § 410 odst. 2 obch. zák.) nový občanský zákoník nepřevzal dovětek, dle něhož smlouva o dílo se prosadila vždy, tvořil-li její předmět závazek provést montáž dodávaného zboží. Nově tedy i tento závazek bude nutno poměřit hlediskem "převažujícího plnění". Viz i důvodovou zprávu k tomuto (záměrnému) posunu: "Osnova se zvlášť nezmiňuje o případu montáže věci, jak činí § 410 obch. z., neboť i v tomto případě se jedná o hledisko činnosti a případ musí být posouzen podle tohoto kritéria (tj. zda montáž je činnost z hlediska závazku podstatná čili nic)." L. Tichý znovu nabízí kvantitativní práh 50%, za nímž (z hlediska vzájemného poměru hodnot jednotlivých složek plnění) bude možné uvažovat o převažující části plnění [L. Tichý in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Pelikánová, I., Pelikán, R., Bányaiová, A. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520), Wolters Kluwer, Praha, 2014, str. 759]. Výklad Vídeňské úmluvy však i zde nabádá k uvážlivosti a citlivému zohlednění ani tak konkrétních procentuálních hodnot, nýbrž "celkového zvážení" (overall assessment) smlouvy (viz opět Schlechtriem, P. a kol. výše). Stěžejní je znovu zvláště posouzení, zda činnost dodavatele spočívá toliko v "kalibraci" (dotváření) a montáži jinak standardního produktu pro potřeby konkrétního zákazníka, zde by se jednalo o kupní smlouvu, anebo ve vývoji vysoce individualizovaného produktu "šitého na míru" konkrétnímu odběrateli, který jedině on v této podobě může využít (tj. zásadně jej nelze nabídnout jiným zákazníkům), potom by se naopak závazek primárně posoudil dle pravidel o smlouvě o dílo.

K tomu je ovšem nutno doplnit, že i kdyby konkrétní závazek dle naznačených kritérií spadl do působnosti úpravy smlouvy o dílo, nabízí nové občanské právo přece jen cestu zpět do částečné aplikace pravidel o kupní smlouvě, pokud jde o věci zpracované při provádění díla. Opatří-li totiž zhotovitel takovou věc, má ohledně ní, pokud se stala součástí díla, postavení prodávajícího ( § 2596 OZ). Prosazuje se tak koncepce tzv. smíšených smluv (negotia mixta), kombinujících režim obou smluvních typů. Pro objednatele / kupujícího to konkrétně znamená, že na vady věci dodané v rámci díla se plně použije úprava odpovědnosti za vady stanovená v ustanoveních o kupní smlouvě. K témuž závěru by ostatně bylo možné dospět i skrze § 2615 odst. 2 OZ, dle něhož o právech objednatele z vadného plnění platí obdobně ustanovení o kupní smlouvě.

Dodejme, že popsaný rámec dotvářejí dvě ostrá pravidla. V souladu s § 2587 OZ se dílem vždy rozumí zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. U dodávek staveb či jejich částí tak o koupi nelze uvažovat. Tím spíše se u nich ale prosadí režim smíšený s koupí dle § 2596 OZ. Z § 2085 odst. 1 OZ naopak plyne, že za kupní smlouvu se vždy považuje smlouva o dodání spotřebního zboží, které je nutné sestavit nebo vytvořit. Takto kategorické pravidlo by mohlo výrazně rozvrátit citlivou rovnováhu, kterou jinak nastoluje ustanovení § 2086 OZ. Nelze je však přeceňovat. Jeho význam tkví toliko v naplnění požadavku čl. 1 odst. 4 směrnice 1999/44/ES, dle něhož kupními smlouvami se ve smyslu této směrnice rozumí rovněž smlouvy o dodání spotřebního zboží, které je nutno sestavit nebo vytvořit. Účelem tohoto pravidla je zamezit, aby spotřebitelé byli zbaveni ochrany, jež jim má směrnice zabezpečit v oblasti odpovědnosti za vady spotřebního zboží, podřazením jejich vztahu pod jiný smluvní typ, například právě smlouvu o dílo. Takový závěr by však v tuzemském právu nehrozil ani bez speciální úpravy v § 2085 odst. 1 OZ. Stejných práv z vadného plnění dodané věci by se spotřebitelům dostalo i v režimu smlouvy o dílo. Jednak zásluhou odkazu na úpravu kupní smlouvy v režimu smlouvy smíšené dle § 2596 OZ, jednak obdobným vztažením ustanovení o kupní smlouvě na práva objednatele z vadného plnění dle § 2615 odst. 2 OZ. Normativní význam § 2085 odst. 1 OZ tak pokládám spíše za marginální. Rozhodně se domnívám, že ustanovení by (vzhledem ke svému původu, a tím i smyslu a účelu) nemělo být přenositelné na jiné vztahy než spotřebitelské (třeba mezi dvěma podnikateli při jejich podnikání), i kdyby jejich předmětem bylo spotřební zboží (jež by kupříkladu jeden podnikatel nechal vyrobit u jiného, aby je následně distribuoval svým zákazníkům).

1.3. Podstatné náležitosti a jejich určení

1.3.1. Kupní cena

1.3.1.1. Určitost vymezení kupní ceny

Oproti dřívější úpravě nové právo značně uvolnilo požadavky na míru určitosti při vymezení kupní ceny. Lze konstatovat, že režim nového občanského zákoníku se v tomto ohledu sladil s dřívější úpravou v zákoníku obchodním. Možnosti, které byly dříve vyhrazeny jen vztahům z obchodní kupní smlouvy, nový občanský zákoník zpřístupnil všem uživatelům. Tím padla i část dosavadní judikatury. V novém právu tak kupříkladu není nutné, aby smlouva uváděla kupní cenu dostatečně určitě již v době svého vzniku, jak požadovalo ještě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ke sp. zn. 22 Cdo 1625/2002. Smluvní strany se mohou domluvit i jen na způsobu dodatečného určení kupní ceny ( § 2080 OZ, jehož znění odpovídá dřívější úpravě v § 409 odst. 2 obch. zák.). Ten může záviset na objektivních veličinách, které se ustálí teprve v budoucnu. Mohl by spočívat i v tom, že cenu dodatečně určí třetí osoba (například znalec) nebo soud ( § 1749 odst. 1 OZ). Podobné pravidlo dříve plynulo z ustanovení § 269 odst. 3 a § 270 odst. 2 obch. zák. Ta ale ještě požadovala, aby dohoda na takovém způsobu dodatečného určení kupní ceny měla písemnou formu. Nové právo tento požadavek nepřejalo. I v rámci ústní kupní smlouvy si tak lze sjednat, že cenu dodatečně určí třetí osoba nebo soud. Obchodní zákoník k tomu v § 269 odst. 3 ještě dodával, že způsob dodatečného určení nesmí záviset jen na vůli jedné strany. Nový občanský zákoník sice dovětek neobsahuje, to nicméně neznamená, že by pravidlo z právního řádu zmizelo. Ustanovení § 1749 odst. 1 OZ předně pojednává o tom, že chybějící náležitost určí "třetí" osoba. Především však lze poukázat na to, že jednostranný diktát smluvních podmínek jednou stranou druhé by odporoval dobrým mravům, resp. veřejnému pořádku, dohodu jej umožňující by tudíž bylo nutno posoudit jako absolutně neplatnou ( § 588 OZ). Viz jen závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ke sp. zn. 32 Odo 284/2005. Smluvní strany konečně mohou projevit vůli uzavřít smlouvu i bez určení kupní ceny. V takovém případě smlouva vznikne i bez této podstatné náležitosti; namísto ceny sjednané se potom prosadí cena obvyklá (jak odpovídá dřívější úpravě v § 409 odst. 2 a § 448 odst. 2 obch. zák.), popř. ji určí soud s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem ( § 1792 OZ).

Na kupní smlouvu, jejímž předmětem bude více věcí převáděných za souhrnnou cenu, příznivě dopadne nová úprava důsledků neurčitosti právního jednání, zvláště pokud jde o zákonem ( § 553 odst. 2 OZ) výslovně předvídanou možnost dodatečného zhojení takové neurčitosti, a to (cestou právní fikce) se zpětnými účinky (ex tunc). V praxi se nezřídka stává, že účastníci převedou více věcí (nejčastěji nemovitostí) za souhrnnou cenu, aniž blíže vymezí, jak k ní dospěly, neboli v jakém poměru se na ní (dle jejich představ či objektivně) podílejí jednotlivé převáděné věci. Ukáže-li se posléze, že třeba jediná věc do souboru patřit nemohla (například proto, že prodávající nebyl v době převodu jejím vlastníkem), soudy až dosud dospívaly k závěru o neurčitosti a tudíž neplatnosti celé smlouvy. Důvodem byla právní neoddělitelnost postižené věci od celého souboru v otázce určení kupní ceny případného zbytku. Dodatečně projevená vůle účastníků na tom nemohla ničeho změnit, když oddělitelnost, a tedy i určitost ujednání o kupní ceně, bylo nutno zkoumat zpětně k okamžiku, kdy byla smlouva uzavřena. Viz k tomu například závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ke sp. zn. 22 Cdo 2127/2000. V novém právu nebude možné záležitost takto přísně posoudit, kdykoliv budou účastníci ochotni problém odstranit alespoň dodatečně. Domluví-li si klíč k určení zbylé kupní ceny třeba i s odstupem více let (až odhalí problém i potřebu jeho řešení), počáteční neurčitost smlouvy v této otázce tím zpětně odstraní; na smlouvu bude třeba hledět (právní fikce), jako by od počátku (ex nunc) tuto záležitost řešila. Závěr o neurčitosti, a tudíž i zdánlivosti smlouvy potom nebude na místě.

1.3.1.2. Neúměrné zkrácení

Významnou novinkou, kterou přinesl nový občanský zákoník ve vztahu k určení kupní ceny, je úprava neúměrného zkrácení (laesio enormis). Do našeho práva se vrátila po dlouhých desetiletích. V ustanovení § 934 ABGB tvořila jeho součást až do roku 1950 a v Rakousku (s dílčími modifikacemi) platí dodnes. Lze proto i poukázat na tamní judikaturu k ní, dosti početnou. Podstata institutu tkví v tom, že zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a jeli plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá, může "zkrácená" strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá (zvýhodněná) doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy ( § 1793 odst. 1 OZ). Právo z neúměrného zkrácení musí zkrácená strana uplatnit v prekluzívní lhůtě jednoho roku od uzavření smlouvy ( § 1795 OZ). Pravidlo je formulováno obecně, dopadne tak na hrubý nepoměr jakýchkoliv vzájemných plnění, jež se opírají o libovolný smluvní typ, včetně smlouvy o dílo, nájmu, zápůjčce, ale i nepojmenované. Ve vztahu ke kupní smlouvě a hrubému nepoměru kupní ceny a hodnoty prodávané věci se však prosadí nejčastěji, jak dokládá i zmiňovaná judikatura k rakouské úpravě.

Úpravou neúměrného zkrácení zákon účastníkům smluv o vzájemných plněních poskytuje ochranu před příliš nevýhodným obchodem, tedy v podstatě vlastním omylem o pravé hodnotě plnění, jež se zavázali poskytnout, ve vztahu ke sjednanému protiplnění, jež za to obdrželi či mají obdržet. Míra relevantní nevýhodnosti leží hluboko pod rozporem s dobrými mravy, když takový by sám o sobě stačil k neplatnosti smlouvy ( § 580 odst. 1 , § 588 OZ) a pravidlo o neúměrném zkrácení by nebylo potřebné. Základní otázka, kterou je třeba klást ve vztahu k neúměrnému zkrácení, tedy zní, kde tuto míru hledat, neboli co pokládat za právně relevantní hrubý nepoměr vzájemných plnění. Tím spíše, když z téhož pojmu vychází i další pravidla nového kodexu, především navazující úprava lichvy v § 1796 OZ. V souladu s ní je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Obdobně, zde však již stupňován coby "zvláště hrubý", se nepoměr vzájemných plnění vyskytuje v úpravě podstatné změny okolností. Dle § 1765 odst. 1 OZ, dojde-li po uzavření smlouvy k tak podstatné změně okolností, že změna založí zvlášť hrubý nepoměr v právech a povinnostech stran zvýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou.

Domnívám se, že východiskem pro výklad, co v novém občanském právu pokládat za hrubý nepoměr, musí být právě úprava neúměrného zkrácení, a to ve svém historickém (a komparativním) kontextu. Ustanovení § 934 ABGB vyznívá exaktněji, když výslovně pojednává o zkrácení přes polovinu a právo na zrušení smlouvy zakládá straně, která neobdržela "na obecné hodnotě při dvoustranně závazném jednání ani polovici toho, co druhé straně dala". V prvních verzích návrhu nového občanského zákoníku se v kontinuitě s tím ještě také pojednávalo o zkrácení přes polovinu. Teprve v dalších diskusích nad návrhem padlo rozhodnutí, že hranice poloviny je formulována příliš ostře, což by mohlo v praxi vést k nespravedlnostem, a bude lépe zvolit obecnější kritérium. Odtud hledisko "hrubého nepoměru". Smysl tohoto zobecnění však neměl spočívat v zásadní odchylce od poloviny hodnoty coby základního indikátoru neúměrnosti zkrácení. Posun se měl týkat pouze kategoričnosti jeho vyjádření. Exaktní práh přesahu přes polovinu hodnoty by kladl přílišné nároky na přesnost oceňování. Stačilo by, aby byl výsledek ocenění protiplnění roven přesně dvojnásobku sjednané ceny, a úprava neúměrného zkrácení by se (o jedinou korunu) nemohla použít, když zkrácení by nebylo více než poloviční. Stejně tak by nebylo možné zohlednit specifika konkrétního případu ani celkovou výši plnění a hodnotu protiplnění. Úpravu neúměrného zkrácení by bylo nutno použít i jen na drobné předměty o hodnotě několika korun prodávané za více než 100% jejich obvyklé tržní ceny například na pouti či vysokohorské chatě. Nepoužila by se naopak na zkrácení ve výši 49% u hodnotných nemovitostí, u nichž by přitom celková částka zkrácení v absolutních číslech (vzhledem k výši hodnoty nemovitostí) dosahovala několika miliónů korun. Odklon od exaktního vyjádření potřebné míry zkrácení tak měl soudci otevřít prostor pro spravedlivější uvážení konkrétních okolností případu, neměl však obsah pravidla o neúměrném zkrácení zásadně vzdálit od zmíněné poloviny tržní ceny poskytovaného protiplnění, jež se u nás prosazovala do roku 1950 a v Rakousku platí dodnes. Výkladem tak bude nutno dospět k závěru, že hranice neúměrného zkrácení by měla oscilovat kolem této poloviny. Vztaženo na poměry kupní smlouvy to znamená, že práva z neúměrného zkrácení by se mohl dovolat prodávající, který svou věc prodá natolik "pod cenou", že na kupní ceně neobdrží ani zhruba polovinu její hodnoty. Anebo naopak kupující, který víceméně násobně "přeplatí" kupovanou věc, tedy za kupní cenu obdrží plnění, jež nemá ani přibližně poloviční hodnotu.

Tím ale současně vzniká otázka, jak hrubý nepoměr kvantifikovat ve vztahu k uváděným příbuzným institutům, jež s ním rovněž pracují, tedy lichvě a podstatné změně okolností. Pokud jde o podstatnou změnu okolností, dochází v právní úpravě ke správnému stupňování požadované míry hrubosti vzájemného nepoměru sjednaných plnění. Stanovené důsledky nezaloží sám hrubý nepoměr, nýbrž ...