Majetek v daňové evidenci

Úvod

Hlavním obsahem daňové evidence je podle § 7b zákona o daních z příjmů (dále jen ZDP) poskytnout informace o:

1. příjmech a výdajích v členění potřebném pro zjištění základu daně,
2. majetku a dluzích.

Daňová evidence je v podstatě obdobou dříve používaného jednoduchého účetnictví, jejíž podstata je stejná pouze došlo legislativně k převedení do ZDP. I když se jednoduché účetnictví do zákona o účetnictví opět dostalo, není již určeno pro fyzické osoby, přestože splňuje veškeré požadavky, které jsou kladeny na daňovou evidenci.

Jak již bylo v předchozích článcích uvedeno, ZDP nestanoví formu ani způsob vedení daňové evidence, ale pouze její obsah. Je tedy na rozhodnutí poplatníka, jakou formu vedení daňové evidence zvolí. Jediným požadavkem na daňovou evidenci je zajistit podklady pro správný výpočet základu daně z příjmů.

Co se rozumí obchodním majetkem poplatníka, definuje ZDP v § 4 odst. 4, kde se uvádí:

„Obchodním majetkem poplatníka daně z příjmů fyzických osob se pro účely daně z příjmů rozumí část majetku poplatníka, o které bylo nebo je účtováno anebo je nebo byla uvedena v daňové evidenci.“

Obchodní majetek tedy můžeme členit na:

1. hmotný majetek,
2. nehmotný majetek,
3. finanční majetek,
4. ceniny,
5. zásoby,
6. pohledávky.

U nemovitého majetku je třeba uvést, že zahrnutím do obchodního majetku se rozumí zahrnutí celé nemovité věci, případně u podílového spoluvlastnictví její části ve výši spoluvlastnického podílu, přitom není rozhodující, zda vložená nemovitá věc je používána pro podnikání celá nebo jen pouze zčásti.

Při výkonu podnikatelské činnosti je u fyzických osob třeba důsledně odlišovat majetek, který je součástí obchodního majetku podnikatele a majetek, který jeho součástí není. Tato skutečnost má velký vliv na uplatňování výdajů související s využíváním daného majetku, což vyplývá z ustanovení § 25 odst. 1 písm. u) ZDP.

Podle tohoto ustanovení nelze za daňově uznatelné výdaje uznat „výdaje na osobní potřebu poplatníka; včetně výdajů vynaložených na opravu, údržbu nebo technické zhodnocení majetku sloužícího k činnosti, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti, který poplatník uvedený v § 2 nezařadí do obchodního majetku podle § 4 odst. 4.“

K tomu je třeba doplnit, že poplatník se sám rozhoduje, který majetek a kdy zařadí či vyřadí ze svého obchodního majetku.

V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty (ZDPH) je pohled na obchodní majetek poplatníka-plátce poněkud odlišný. Ten je v ustanovení § 4 odst. 4 písm. c) ZDPH definován jako „majetkové hodnoty, které slouží osobě povinné k dani a jsou touto osobou určeny k uskutečňování ekonomických činností“.

Z uvedeného vyplývá, že obchodním majetkem z hlediska DPH může být majetek, který není obchodním majetek podle ZDP.

V dalším textu se budeme zabývat jednotlivými složkami majetku z pohledu vedení evidence, s výjimkou pohledávek, kterým byl věnován samostatný článek.

1. Hmotný majetek

Zákon o daních z příjmů (§ 26) pro účely tohoto zákona rozumí hmotným majetkem:

a) samostatné movité věci, popřípadě soubory movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením, jejichž vstupní cena je vyšší než 40 000 Kč a mají provozně-technické funkce delší než jeden rok,

b) budovy, domy a jednotky,

c) stavby, s výjimkou

1. provozních důlních děl,
2. drobných staveb na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, sloužících k zajišťování provozu lesních školek nebo k provozování myslivosti, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 30 m² a výšku 5 m,
3. oplocení sloužícího k zajišťování lesní výroby a myslivosti, které je drobnou stavbou,

d) pěstitelské celky trvalých porostů s dobou plodnosti delší než tři roky – jedná se o:

• ovocné stromy ...