Evidence příjmů a výdajů v daňové evidenci dle § 7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů

Poplatník, který nemá stanovenou daň paušální částkou, ani se nerozhodne k uplatňování výdajů procentem z příjmů a současně není účetní jednotkou dle § 1 odst. 2 zákona o účetnictví č. 563/1991 Sb., v platném znění, vede daňovou evidenci.

Daňovou evidencí se pro účely daní z příjmů rozumí evidence pro účely stanovení základu daně a daně z příjmů. Ustanovení § 7b odst. 1 zákona o daních z příjmů deklaruje obsah daňové evidence jedinou větou: „Tato evidence obsahuje údaje o:

1. příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně,
2. majetku a dluzích“.

Zákon o daních z příjmů nestanoví ani způsob, ani formu vedení daňové evidence deníku. Stanoví pouze obsah daňové evidence a to, co musí být jejím výstupem. Z toho vyplývá, že si poplatník stanoví formu a způsob vedení daňové evidence tak, aby zajistil její zákonem daný obsah. Podstatné je, aby daňová evidence byla průkazná a obsahovala veškeré údaje, které se vztahují ke zdaňovacímu období, kterým je u fyzických osob kalendářní rok (§ 16b ZDP) a zajistila tak návaznost na základ daně vykázaný poplatníkem v daňovém přiznání fyzických osob (dále jen daňové přiznání nebo DaP).

V tomto článku se zaměříme na obsah daňové evidence z pohledu evidence příjmů a výdajů. Z této evidence musí vyplývat údaje nezbytné ke správnému vyplnění daňového přiznání, ale současně by tato evidence měla mít i vypovídací schopnost sloužící potřebám poplatníka.

Evidence příjmů v daňové evidenci

Poplatník je povinen vést v daňové evidenci jak příjmy peněžní, tak i nepeněžní. V daňové evidenci nemá povinnost vést příjmy, které nejsou předmětem daně, příjmy osvobozené a příjmy, které se nezahrnují do základu daně. Příjmy se do daňové evidence zahrnují na základě:

• dokladu o přijetí hotovosti,
• výpisu z bankovního účtu,
• v okamžiku přesně stanoveném ZDP (např. při postoupení pohledávky),
• v okamžiku přijetí určitého plnění poplatníkem, ať už peněžitého nebo nepeněžitého, a to na základě smluvního vztahu (např. darovací smlouvy).

Podle § 7b ZDP je poplatník povinen evidovat příjmy v členění potřebném pro zjištění základu daně. Ustanovení § 7b ZDP žádným jiným závazným způsobem nestanoví formu dokladů, kterými bude poplatník prokazovat výši daňových příjmů uvedenou v daňové evidenci a následně v DaP. V § 7b ZDP není uvedeno ani časové hledisko evidování příjmů v daňové evidenci (denně, měsíčně ročně, atp.). Dostačující je skutečnost, že jsou veškeré příjmy zaevidovány v evidenci příjmů příslušného zdaňovacího období.

V případě, že poplatník přijímá platby v hotovosti, je povinen dodržovat jiný právní předpis, a to zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád v platném znění (dále jen daňový řád), konkrétně ustanovení § 97 odst. 1: „Daňový subjekt, který v rámci své podnikatelské nebo jiné samostatně výdělečné činnosti uskutečňuje platby v hotovosti, je povinen vést průběžně evidenci těchto plateb, pokud nezaznamenává údaje o těchto platbách v jiné evidenci stanovené zákonem.“ Z toho plyne, že poplatníci s daňovou evidencí, kteří vykonávají samostatnou činnost a přijímají hotovost, musí vést průběžnou evidenci těchto plateb (např. evidenci tržeb).

Dále musí poplatníci, kteří přijímají platby v hotovosti, povinně dodržovat zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti v platném znění (dále jen zákon o omezení plateb v hotovosti). Podle tohoto zákona je poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 270 000 Kč, povinen provést platbu bezhotovostně. Příjemce platby, jejíž výše překračuje limit, nesmí tuto platbu přijmout, jestliže nebyla provedena bezhotovostně. Platba v cizí měně se pro účely tohoto zákona přepočte na koruny české směnným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby. Do tohoto limitu se započítávají všechny ...