Práva a povinnosti zaměstnanců v oblasti BOZP

Úvodem

Výčet práv a povinností zaměstnance na úseku BOZP obsahuje § 106 ZP a toto ustanovení plně koresponduje s povinnostmi zaměstnavatele v § 101 až § 105 ZP. Při aplikaci a výkladu jednotlivých zásad obsažených v tomto ustanovení je třeba přihlížet zejména k „souvztažným“ ustanovením upravujícím povinnosti zaměstnavatele v oblasti BOZP a dále pak k ostatním ustanovením ZP.

Úvodem je také třeba zdůraznit, že podle ustanovení § 363 ZP jsou ustanovení § 106 odst. 1 až 4 písm. a), c), d), f) a g) ustanoveními, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, a od kterých se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance, což znamená, že jsou relativně kogentní. Nicméně z povahy všech ustanovení týkajících se BOZP (a nejen § 106 ZP) vyplývá, že jsou kogentní a nelze se od nich odchýlit vůbec, ani ve prospěch zaměstnance.

Nakonec je třeba zdůraznit, že přes ucelený dojem úpravy v § 106 ZP je třeba vzít v úvahu, že další práva a povinnosti na úseku BOZP vyplývají zaměstnancům též z mnoha dalších právních předpisů týkajících se BOZP.

Na úvod našeho pojednání o právech a povinnostech zaměstnanců v oblasti BOZP si musíme připomenout dvě základní zásady pracovního práva vyjmenované hned v úvodním ustanovení § 1a ZP, a to zásadu:

1. zvláštní zákonné ochrany zaměstnance,
2. uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek.

Základní zásady pracovního práva vyjmenované v citovaném § 1a ZP mají značný teoretický i praktický význam, neboť dávají podrobným ustanovením pracovního zákonodárství jednotné pojetí, čímž umožňují správný výklad jednotlivých ustanovení, a to právě v duchu těchto zásad. Dále jsou rozhodujícím hlediskem pro řešení obdobných případů při použití analogie iuris v oblasti pracovního práva. Neobsahuje-li totiž řešení konkrétního případu zákoník práce a nelze-li například ani subsidiárně použít občanský zákoník, který upravuje obdobné případy, pak je posuzujeme podle zásad spadajících do jiného právního odvětví upravující obdobné příklady, ovšem za předpokladu, že je to v souladu se základními zásadami pracovního práva.

Zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance

Tato zásada je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva. Ochranná funkce pracovního práva je v zásadě historickým důvodem vzniku pracovního práva a jeho emancipace od občanského práva. Občanské právo je založeno na rovnosti smluvních stran. Zhruba v polovině 19. století (v jednotlivých zemích je hranice posunuta dopředu či dozadu zejména v závislosti na rozvoji průmyslové výroby) začínají státy v zájmu zachování sociální stability a sociálního smíru a zabránění sociálním nepokojům, zasahovat do té doby víceméně neomezené autonomie smluvních stran (služební či námezdní smlouvy) ve prospěch slabší strany tohoto právního vztahu, tj. zaměstnance. Stát začíná ochranným zákonodárstvím nejprve regulovat práci dětí, těhotných žen a matek, ve smyslu regulace dosud neomezené délky pracovní doby, začíná upravovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci a kogentně upravovat další ustanovení služební smlouvy. Omezování smluvní svobody a kogentní právní úprava má za cíl, aby byl zaměstnanec alespoň minimálně chráněn před absolutní smluvní svobodou, která by mohla být zaměstnavatelem zneužita v neprospěch zaměstnance a k vytváření nedůstojných pracovních podmínek, často ohrožujících zdraví či přímo život zaměstnance. Historicky ochrana postavení zaměstnance byla vyvolána především snahou dosáhnout sociálního smíru. Vedle toho je třeba si uvědomit, že pracovněprávní vztahy mají v současné době mimořádný národohospodářský význam, neboť se prostřednictvím nich vytváří rozhodující většina národního důchodu. Zásada ochrany postavení zaměstnance je provázána rovněž se zásadou řádného výkonu práce zaměstnance v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Jinými slovy, jedná se o vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu (tj. nejen o ochranu zaměstnance, ale i ochranu oprávněných zájmů zaměstnavatele) jako nesmírně důležitého vztahu nejen pro každého jednotlivce při zapojení do práce, ale též vztahu nesmírného celospolečenského významu, v rámci něhož se vytváří rozhodující část národní produkce. Ostatně i naprosto převažující část legislativy EU (máme na mysli především směrnice) na pracovněprávním úseku je motivována ochranou postavení zaměstnance.

Ochrana práv zaměstnance je nezpochybnitelnou zásadou pracovního práva, kterou je ovládáno již od jeho vzniku a promítá se v celé ředě kogentních a relativně kogentních ustanovení (tj. ustanovení, od nichž se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance). Pod tuto obecnou zásadu lze subsumovat i ustanovení § 346b ZP, který tuto zásadu dále rozvádí. Jedná se především o ustanovení, podle nějž zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance, nesmí zaměstnanci za porušení povinností vyplývajících ze základních pracovněprávních vztahů ukládat peněžité postihy ani je od něho požadovat, stejně jako od něho nesmí požadovat peněžitou záruku.

Povinnost zaměstnavatele hradit náklady spojené s BOZP

Se zásadou § 346b odst. 2 ZP, a to že zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance, bezprostředně souvisí jedna ze základních povinností zaměstnavatele na úseku BOZP vyjádřená v § 101 odst. 6 ZP. Zákon výslovně stanoví, že náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je povinen hradit zaměstnavatel a že tyto náklady nesmějí být přenášeny přímo ani nepřímo na zaměstnance. To se týká každého zaměstnavatele a každého zaměstnance. V podstatě jde o právo zaměstnance, aby mu zaměstnavatel zajistil bezpečné pracovní podmínky výhradně na své náklady.

Toto ustanovení reaguje na některé případy z praxe, kdy se zaměstnavatel snažil nařídit zaměstnanci, aby si pořídil ze svých prostředků osobní ochranné prostředky.

Není možné, aby zaměstnavatel požadoval po ...