Pracovní neschopnost zaměstnance

Obsah:

• Úvodem
• K právní úpravě náhrady mzdy/platu při dočasné pracovní neschopnosti
• Podmínky nároku
• Náhrada u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr
• Obecné podmínky nároku na náhradu mzdy (platu) či odměny při dočasné pracovní neschopnosti
• Redukční hranice
• Kontrola nad dodržováním léčebného režimu
• Krácení náhrady mzdy (platu, odměny z dohod o práci konané mimo pracovní poměr)
• Výpověď pro porušení režimu dočasně práce neschopného zaměstnance
• Nemocenské podle zákona o nemocenském pojištění
• Výše dávek nemocenského pojištění

Úvodem

Podstatou každého pracovněprávního vztahu je pracovní závazek, který by bylo možno stručně charakterizovat jako smluvní závazek zaměstnance vykonávat sjednanou práci a jemu odpovídající povinnost zaměstnavatele sjednanou práci přidělovat a platit za její výkon mzdu. I pro základní pracovněprávní vztahy je platné vymezení vztahu, jak je provedeno v § 1721 občanského zákoníku, dle kterého „Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluh uspokojit.“ Obsahem individuálních pracovněprávních vztahů jsou práva a jim odpovídající povinnosti jejich subjektů.

V průběhu realizace vzájemných práv a povinností smluvními stranami základních pracovněprávních vztahů dochází často k situacím, kdy zaměstnanec nemůže plnit část pracovního závazku spočívající ve výkonu práce, neboť nastanou určité skutečnosti, které činí toto plnění nemožným nebo je značně ztěžují. Takové skutečnosti nastávají zcela běžně jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele a právní úprava s nimi spojuje rozličné důsledky. Jedná se o právní skutečnosti, které souhrnně označujeme překážky v práci.

Podstatou těchto skutečností (překážek v práci) je právem uznaná nemožnost nebo obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností. Podstatným rysem překážky v práci je též skutečnost, že musí zasahovat do pracovní doby (čímž brání zaměstnanci v plnění závazku konat práci v pracovní době), odrazem této skutečnosti je například i částečná odchylná úprava osobních překážek v práci u zaměstnanců, kteří nepracují na pracovišti zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonávají sjednanou práci v pracovní době, kterou si sami rozvrhují.

Četnost výskytu překážek v práci a (zejména) projevy ochranné funkce pracovního práva vedly vždy k tomu, že nemožnost plnění nebyla v rámci pracovního práva primárně řešena zánikem závazku, ale byla upravena specificky, a to změnou či dočasnou suspenzí pracovního závazku v případě krátkodobé či dočasné nemožnosti plnění. Právě problematice dočasné suspenze pracovního závazku a některým právům a povinnostem je věnována celá část osmá zákoníku práce.

Jako překážky v práci tedy souhrnně označujeme ty případy (právní skutečnosti), kdy zaměstnanec z důvodů (objektivní i subjektivní povahy) uznaných právními předpisy či zaměstnavatelem (například upravených vnitřním předpisem nebo kolektivní smlouvou) nekoná práci, kterou by jinak v daný moment konat měl, a které zakládají určitá práva a povinnosti zaměstnance i zaměstnavatele, tj. s nimiž právní předpisy spojují stanovené právní následky.

Za nejvýznamnější (z mnoha) důsledků překážek v práci lze považovat shora zmíněnou dočasnou suspenzi pracovního závazku. V jejím důsledku zaměstnanec nekoná práci, neboť došlo k určitému zániku povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci sjednaný druh práce a korespondující povinnosti zaměstnance tuto práci vykonávat. Z téhož důvodu nemůže zaměstnanci vzniknout ani nárok na mzdu či plat za vykonanou práci (neboť práci nekonal) a zaměstnavatel nemá povinnost mu mzdu či plat vyplatit (s jednou výjimkou).

Za určitých zákonem předpokládaných okolností může zaměstnanci vzniknout při překážkách v práci nárok na náhradu mzdy či platu či nárok na jiné plnění.

V závislosti na druhu překážek v práci lze ve vztahu ke způsobu hmotného zabezpečení při překážkách v práci rozlišovat následující situace:

• zaměstnanec má právo na náhradu mzdy či platu od zaměstnavatele (například při prostoji),
• zaměstnanec bude zabezpečen dávkami sociálního zabezpečení (například při mateřské dovolené),
• zaměstnance zabezpečí jiný subjekt než zaměstnavatel (například při dlouhodobém uvolnění zaměstnance pro výkon veřejné funkce poskytne uvolněnému zaměstnanci odměnu zaměstnavatel, pro kterého je zaměstnanec uvolněn),
• zaměstnanec nebude hmotně zabezpečen (jedná-li se o neplacenou překážku v práci, se kterou není spojen žádný druh hmotného zabezpečení – například nepředvídané přerušení provozu nebo zpoždění hromadných dopravních prostředků).

K právní úpravě náhrady mzdy/platu při dočasné pracovní neschopnosti

Při porovnání právní úpravy důležitých osobních překážek v práci v zákoníku práce s právní úpravou této problematiky obsažené do konce roku 2006 v zákoníku práce č. 65/1965 Sb. je zřejmé, že tato oblast se v jednom aspektu od předchozí úpravy zásadně koncepčně odlišuje. Tato změna spočívá (zjednodušeně řečeno) v přenesení zabezpečení zaměstnanců při dočasné pracovní neschopnosti v prvních 14 kalendářních dnech takové neschopnosti na zaměstnavatele. Toto změna se však mohla prakticky projevit až od 1. 1. 2009, kdy nabyl účinnosti zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. S účinností od 1. 1. 2011 pak došlo (v reakci na vývoj makroekonomické situace) k úpravě znění § 192 ZP, kterým se prodloužilo toto období (původně pouze prvních 14 kalendářních dnů) na dobu prvních 21 kalendářních dnů trvání pracovní neschopnosti nebo karantény. Toto prodloužení se týkalo omezené doby do 21. 12. 2013, takže se jím dále nemusíme zabývat.

Dále se již také nemusíme zabývat tzv. karenční dobou, což byla do 22. 1. 2019 (kdy nabyla účinnosti novela zákoníku práce provedená zákonem č. 32/2019 Sb.) doba prvních tří dnů dočasné pracovní neschopnosti, nejvýše však 24 hodin z rozvržených směn, kdy náhrada mzdy nebo platu zaměstnanci nepříslušela vůbec. To se netýkalo karantény, po dobu karantény příslušela zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu vždy počínaje prvním dnem karantény.

Celá podoba ustanovení § 192 ZP byla v minulosti poznamenána častými změnami souvisejícími s opakovaně se měnící úpravou problematiky náhrady mzdy a její výše a současně se snahou přenést v letech 2011 až 2013 břemeno finančního zabezpečení dočasně práce neschopného zaměstnance na zaměstnavatele.

Podle ustanovení § 191 ZP zaměstnavatel omluví nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštního právního předpisu (zákona o nemocenském pojištění, dále také jako ZoNP) a po dobu karantény nařízení podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

Dočasnou pracovní neschopností se podle § 55 ZoNP rozumí stav, který pro poruchu zdraví (nebo jiné důvody uvedené v zákoně o nemocenském pojištění) neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost, a trvá-li ...